Chytání dronu na houpající se lodi je stres a majstrštyk v jednom. Taky se mi jednou podařilo při přistání urvat vrtule.

GRÓNSKO SRPEN

Po několika návštěvách Illulisatu, kde je to samozřejmě taky krásné, ale už dost turistické, jsem zatoužila po větším klidu a odlehlosti. A tak padla volba na Ummananaq, což je ostrůvek s vesničkou 600 km za polárním kruhem. Velkým lákadlem pro fotografy je hora Mt. Ummananaq, která celému ostrovu dominuje a do fotek padne jako prdel na hrnec. Letadla sem nelítají, takže nejlépe vrtulníkem. To je samozřejmě nekřesťansky drahé, ale zážitek k nezaplacení. Letět jen několik set metrů nad nádhernou grónskou krajinou plnou řek, ledovců, fjordů, hor, bylo neskutečné. Let trval cca 30 minut a poté už stojíme na půdě Ummananaqu. Letiště žádné, jen jakási bouda s wc a heliportem.

Z vrtulníku nám vyhážou bagáž (díky bohu se žádná neztratila) a my už se můžeme oddat 10-ti dennímu dobrodružství.

A když je špatné počasí, vrtulník zkrátka neletí a nikdo se nedostane tam ani zpět. Za naší přítomnosti tři dny kvůli počasí žádný vrtulník nepřiletěl, ani neodletěl. " No stress, maňána." Takhle se tady žije.

Let vrtulníkem byl úžasný zážitek. Foto mobil.

Klid v mlze.

Mt. Ummananaq vykukující z mlhy, sen fotografa, nebo přesněji pilota dronu.

Ummananaq je odlehlé místo, kde se naplno ponoříte to přírody a přítomného okamžiku. Klidně vypnete mobil na celý den. A i díky tomu tam vznikají fotky, které dělají Grónsko tak jedinečné – ať už ze země, z lodi, nebo z dronu. Však posuďte sami.

Cesta domů pak byla poněkud divoká, jak už je to tak v Grónsku zvykem (mají tam slušný bordel a k tomu nevyzpytatelné počasí). Čekalo nás několik přestupů a samozřejmě, že to úplně neklaplo a jedno letadlo nám uletělo. Na Grónsko jsem tedy po návratu chvilku nadávala, ale to špatné člověk naštěstí zapomene, a to krásné navždy zůstane.

Naše loďka (vpravo) poskytuje skvělé měřítko k ledovým obrům.

Grónská stěňátka, kdo by je nemiloval...

Nabídka potravin v Grónsku není vždy ok. Až zase jednou budete nadávat na naše potraviny, tak vězte, že může být i hůř. (Foto mobil)

PODZIMNÍ SENJA

Severní Norsko je jednou z nejkrásnějších lokalit na polární záři. I tentokrát se to potvrdilo. Workshop začal trošku netradičně tím, že celé letadlo z Česka muselo při přestupu v Oslu znova absolvovat security prohlídku, tedy vyndat všechny věci, vylít nápoje, apod. V prostoru Schengenu mě to celkem zaskočilo. Norská ochranka byla protivná a nepříjemná, dělali chaos, ale po příletu do Tromsa bylo vše zapomenuto, protože hned první noc nás čekala nádherná polární záře. Sotva se ubytujeme, ani nevybalíme kufry. Vyndáme jen nejnutnější harampádí jako stativ, baterie, péřovky a honem fotit. Večeře počká, pivko také, KP 6 není každý den. Nemusíme ani nikam jezdit, není čas ztrácet čas, hezké kompozice se najdou blízko chaty. V tomhle je Norsko úžasné, skoro kamkoliv můžete zapíchnout stativ a udělat pěknou fotku.

Taková polární záře hned první noc. Paráda.

↓

Někteří z účastníků vidí záři poprvé, někteří jsou už zkušení a jedou se mnou poněkolikáté. Všichni jsme si to užili na max. A i následující dny byly jako malované. Letošní Senja byla par excellence. Každou druhou noc jsme měli polární záři (takže jsme se mohli i vyspat), barevné východy a západy slunce s nádhernými žlutými břízami. Podzimní barvy dokonalé. Kombinace, která dělala tuto cestu obzvlášť rozmanitou a působivou.

Užili jsem si také pořádné vichřice, jak se na polární kruh sluší a patří. Jeden východ slunce ale musím vypíchnout. Patřil k těm nejkrásnějším, jaké sem v životě viděla. Stačilo jen seběhnout pád desítek metrů od našeho domku ke břehu moře (ti co si přivstali vyběhli na blízký kopec) a oddávat se vlastní nirváně. Vichr vytvořil na obloze nádherné tvary a barvy až oči přecházeli. Však posuďte sami, fotky nemají přidanou saturaci, spíš naopak. Jediné, co z fotky není poznat, je ten příšerný vichr, který s námi lomcoval a čekala sem, kdy mě odnese někam na severní pól.

Jeden z nejbarevnějších a největrnějších východů slunce, jaký sem kdy viděla.

↓

K tomu jsme měli super ubytování, kde měl každý svůj pokoj a tudíž soukromí. Velké společné prostory, dobré parkování a lokality v docházkové vzdálenosti. Z tohoto úbytka se mi opravdu nechtělo. Tento termín plný polární záře také nabídl účastníkům neobvyklou kombinaci, fotit polární záři jak za úplně temné oblohy, tak za úplňku. Obě situace vyžadují trošku odlišný způsob a všichni tak získali nové znalosti a zkušenosti. A samozřejmě i výsledné fotky jsou rozmanitější. Tradicí byl výstup s výhledem na Seglu, letos jsme nebyli po kolena ve sněhu, takže vyniklo krásné pozimní světlo a barvy. Dlouho jsme ladili termín, aby nás to nahoře neodfouklo, nakonec jsme se vypravili až poslední den a stálo to za to.

Takhle fotíme záři za svitu úplňku.

Hory jako někde v Dolomitech. Akorát bez těch brutálních davů lidí.

Podzimní večerní výhled na Seglu z dronu.

A nikdo také nevynechal návštěvu bistra s nejlepším fiske burgerem v Nosku (alespoň já to tvrdím :-) Workshop pak zakončujeme stylově v ledovém baru v Tromso a ráno nás cestou na letiště doprovází polární záře.

JEŠTĚD PROSINEC

Zažít několika denní inverzi na Ještědu a ještě tam být ubytovaní, to byla trefa do černého.

Nezvykle dlouhá inverze, která trvala snad dva týdny a ještě k tomu se měnila, nám připravila opravdu úžasný pobyt. Ještěd je srdcovka a jedna z mých fotek odsud, vyhrála i Fuji film Photo Awards. Inverze se často převalovala přímo před námi a tvořila nádherné světlo. Také jsme si užili snídani nad mraky. Vždyť co je lepšího, než se ráno probudit do inverze, užít si východ slunce jen pár kroků od hotelu a pak si vychutnat výtečnou snídani s výhledem na vrcholky našich hor, které vykukují z mraků.

Inverze se mi převalovala přímo pod nosem. Divadlo, které se nikdy neokouká.

Ráno hrálo všemi barvami, pod mlhou prosvítá Liberec.

Vychutnat si výtečnou snídani s výhledy nad mraky bylo nezapomenutelné.

Spousta věcí se sem ani nevešla, ale pokud jste dočetli až sem v dnešní bláznivé době, kdy lidé neudrží pozornost ani 10 minut, mám obrovskou radost. Všem, kteří jste se v nějaké z popsaných cest poznali, ze srdce děkuji za věrnost, důvěru a čas, protože bez vás by některé cesty neproběhli.

Mějte se všichni krásně, léto je v plném proudu, tak si ho užívejte a někdy třeba na viděnou.

PRVNÍ ČÁST ČLÁNKU

↓

Rok 2025 ve fotkách 1. díl