Jak jsem fotila Sněžku

Sněžka naše nejvyšší hora mě vždycky přitahovala jako magnet. Ani ne tak proto, že je nejvyšší, ale pro její zajímavý trojúhelníkový tvar. Není divu, že jsem vždy toužila jí nějak slušně nafotit, pokud možno zasypanou sněhem. S válející se mlhou, zmrzlými stromky či sněhovými strukturami. Ale je snadné Sněžku takto nafotit? Asi jak pro koho, pro mě rozhodně ne.

JAK JSEM NE-FOTILA SNĚŽKU

Jak jsem se snažila Sněžku fotit (nebo spíše nefotit), by vydalo na samostatný článek. Zažila jsem všelijaké příhody, díky minimu zkušeností a lecjakému trápení s foto technikou. Od naprostého fiaska, kdy jsem se cestou k výhledu ztratila kdesi ve stromcích, a kdy byl sice krásný východ s inverzí, ale já ukryta v kopci, jsem z něho neměla zhola nic.

Až po jinou výpravu za výhledem, kdy jsem zapadávala do sněhu tak, že nemělo smysl se dále o něco snažit. Další můj pokus o focení Sněžky, byl sice na výhled celkem úspěšný, ale na hřebenu fičel tak strašný vichr, že se můj lehoučký stativ kymácel a většina fotek byla rozmazaných. Ale vše bylo pro něco dobré, neboť jsem tehdy v tom mrazivém a větrném ránu poprvé zkoušela mojí novou péřovku. Ačkoliv jsem do té doby byla přesvědčená, že je drahá a že ji nevyžiju a tudíž nepotřebuju, stačilo tohle lednové ráno v Krkonoších a já pochopila, že nic lepšího na sobě mít nemůžu. Péřovku mám samozřejmě dodnes.

No a tak bych mohla pokračovat. Sněžka mi prostě stále unikala, zážitků spousta, ale kloudná fotka žádná. Ještě že mě chození po horách tak baví, že z toho nedělám žádnou tragédii a přes prvotní zklamání se rychle dostaví nová touha zase na hory vyrazit.

Když už jsem Sněžku vyfotila, byla spíš jen jako doplněk kompozice než v celé své kráse.Když už jsem Sněžku vyfotila, byla spíš jen jako doplněk kompozice než v celé své kráse.

JAK JSEM FOTILA SNĚŽKU

Letošní lednové přívaly sněhu a počasí, že by psa nevyhnal (obzvlášť na hory), dávají příslib pěkným podmínkám, jakmile se situace uklidní. Jednou to přijít musí. A tak se jednoho týdne rychle mění stereotypní předpověď - mají konečně přijít mrazy a vyjasnit se. V kombinaci s velkým množstvím nového sněhu, je to velmi lákavé. Předchozí víkend jsem strávila ve stanu pod Králickým sněžníkem s vichrem a stálým sněžením. Bylo to opravdu dobrodružné a prohlásila jsem, že hory nechci aspoň měsíc vidět. Ale kdeže, předpověď láká, Sněžka mě vábí, ať se znova pokusím...

Stanování pod Králickým SněžníkemStanování pod Králickým Sněžníkem

Samozřejmě neodolám a v pátek večer se již šineme pěkně po svých s plnými batůžky z Pece na Luční boudu. Sníh křupe pod nohama, na cestu svítí měsíc a mě můj batoh připadá jako pírko, ve srovnání s téměř 20 kg mackem co jsem táhla minulý týden. Na hřebenu u Studniční hory nás překvapuje silný a mrazivý vichr, ještě pozůstatek mizerného počasí minulých dní. Ale ještě párset metrů a už jsme u Luční boudy. Asi vám nemusím povídat, jak chutná místní vynikající večeře a pivko po takovém výstupu.

Nedělní ráno. Většina lidí si dopřává zasloužené volno a lenošení. Ani mě se nechce do mrazivého rána, před vstáváním ještě kontroluji webku, jestli se úplně nezatáhlo. Vypadá to dobře, i tak se trochu neochotně hrabu z vyhřáté peřiny (avšak jaký to luxus oproti vymrzlému stanu minulý víkend). Venku pěkných -13°C, ale já již dobře vím co si obléct. Péřovku cpu do batohu sebou, na sebe softsheelovou bundu, zahřeju se pohybem. Vyrážím ven, za svitu čelovky brzy nasazuji sněžnice. Nikde ani noha, ostatně kdo by se v takovém mrazu coural venku, jedině nějaký bláznivý fotograf :-)

Jen já a hory :-)Jen já a hory :-)

Jak začíná svítat, vidím krásnou mlhu, která se různě povaluje pod Sněžkou. Pak se zvedne, schová mě i okolní zmrzlé stromky, kteří jsou to ráno mými jedinými společníky. Aby se za chvíli zase mlha poslušně vrátila tam, kde jí chci mít. Čím větší je světlo, tím je to krásnější. Rozhlížím se, tady se dá fotit na všechny strany. Mrazivá krajina kam oko dohlédne, připadám si jako někde ve Skandinávii, jenže my tu oproti nim máme právě naší krásnou Sněžku. Všude úžasně vytvarované struktury ve sněhu, smrčky obalené sněhem a samozřejmě Sněžka co chvíli vykukující z mlhy. Pobíhám sem tam, kompozice se nabízejí sami.

Co vám budu dál povídat, pak už jen fotím, kochám se, fotím a tak pořád dokola. Nemusím se s ničím lopotit a nic řešit. Minulý víkend jsem se naučila správně používat sněžnice. Také již nemám zamrzlou stativovou hlavu, poté co jsem na Islandu konečně pochopila, že nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat levné věci a vyřadila jsem sice levnou, ale v zimě stále problematickou hlavu Triopo. Zimní podmínky mě donutily zainvestovat nejen do stativu, ale také do hlavy a netrápí mě mrazy ani vítr. Také náhradní baterky hřeju u sebe v kapse. Výdrž baterií je bohužel velká nevýhoda bezzrcadlovek. Vím kdy zakrýt foťák, aby mi v mlze neomrzl objektiv.

Sněžka před východem slunceSněžka před východem slunce

Prostě najednou se všechny ty předchozí nezdary propojily v úžasnou harmonii a já si plnými doušky užívám to, co mi tyhle krásné hory nabízí. Cítím souznění s horami, vnitřní klid, čistou hlavu a na ničem jiném v tu chvíli nezáleží. Nasávám svěží mrazivý vzduch a první paprsky slunce. Stále dokola okukuji ty krásně zmrzlé stromky kolem mě, letos mají opravdu dokonalé sněhové kabáty. Je to pro mě výjimečné ráno kdy si uvědomuju, jak je fajn nechat věci jen tak plynout a ony se ve správný čas propojí sami od sebe. Sněžka mě konečně obdarovala a nejen pěknými fotkami.

Kouzlo rána na chvíli vyprchá, když se dostaneme zpět dolů do Pece. Ten chaos, křik, hemžení aut i lidí mi snad utrhne uši. Tady strávit víkend někde ve frontách na sjezdovkách v tom blázinci, šílená představa. Ufff upalujeme z přeplněného parkoviště co to jde, ale to klidné ráno tam nahoře, ve mně zůstane ještě dlouho.

Sněžka při východu slunceSněžka při východu slunce

Ranní společníciRanní společníci

Sněhové strukturySněhové struktury

Podobné články