K SOPCE

Po upršeném focení pafínů, spíme jako zabití. Dospáváme deficit posledních dní. Na východ slunce jsme nejeli a udělali dobře. Ráno se s překvapením budíme do zasněženého Víku. Byl 1.máj byl lásky čas… U nás cvrlikají vrabci a všechno kvete, tady by psa do sněhové vánice nevyhnal. Krásný 1.máj :-) Posnídáme vynikající vafle s domácím džemem. Těsto i džem si tady vyrábí paní majitelka sama. Poté pobalíme, v pořádné vánici vše nanosíme do auta a opouštíme tento útulný penzion. Jedeme ještě k jehlám, ale počasí je tak šílené, že se nám ani nechce otvírat dveře auta. Cestou zpět mě ale zaujme kostelík se zimní až minimalistickou atmosférou, a tak v té vánici nakonec foťák vytahuju a snažím se, aby mě to při focení neodfouklo do hlubin Islandu.

1. MÁJ NA ISLANDU

1. MÁJ NA ISLANDU. Foto mobil.

Asi 10 km za Víkem se počasí uklidní, po sněhu a vichru ani památky. Počasí mě tady stále dokáže udivovat. Samozřejmě zastavujeme u Skogafossu. Takhle opuštěný nebyl ani v době mé první návštěvy před 10 lety. Pokud vás tady zastihne hlad, dejte si něco v místní restauraci, vaří zde výborně.

MINIMALISTICKÁ ZIMA NA ISLANDU. Fuji XT-2 + Fujinon 10-24 R

MINIMALISTICKÁ ZIMA NA ISLANDU. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

SKOGAFOSS.Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

SKOGAFOSS. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

Cestou ještě děláme několik zastávek, odpočíváme, vykoupeme se v přírodních termálech a odpoledne už celý nedočkavý míříme k sopce, do oblasti Geldingadalir valley na poloostrově Reyaknes. Již zdálky vidíme kouř ze sopky. Tak dlouho přemýšlíme, které parkoviště zvolit, až nakonec zastavíme na tom nejvzdálenějším :-) Islanďané to mají ale dobře zorganizované, rozlehlé parkovací plochy narychlo zbudované, parkování zdarma, žádné zácpy.

Moc netušíme co nás tam čeká, internet udává, že je to cca hodina chůze. Cestou pochopím, že na značení se nedá příliš spoléhat, krajina sopek se totiž mění. Dříve zde chrlilo lávu několik vulkánů, teď již jenom jeden na jiném místě. Takže jdeme s ostatními a ono to nějak dopadne. Cestou mi přijde upozornění od aplikace Covid Is., že se pohybuji v oblasti se zvýšenou hustotou obyvatel, ať jsem opatrná. Vida, sledují nás po celém Islandu. Otázka zní, koho to nakonec opravdu zajímá.

Terén k sopce není nic moc, do kopce, po kamenech i rozmoklé hlíně, s hůlkami by se šlo výrazně lépe. Ale jsem hlavně ráda, že tudy nemusím courat v nějakém slejváku, nebo vichru. Máme krásné slunečné počasí. Po zhruba hodině a půl přicházíme na vrchol kopce a když se podívám dolů, jsem ohromena. Přímo pod námi sopka. Sopku jsme samozřejmě zahlédli už cestou nahoru, ale byla poměrně daleko. Ted je jen kousek od nás, nebo to tak alespoň vypadá a je to opravdu působivé. Cítíme její hřejivé teplo. Nepřetržitě zní tryská láva, horké proudy lávy tečou všude okolo. Je to také slušný rachot, ze sopky lítá spousta kamenů a bůhví čeho ještě. Občas se mi zdá, že se zachvěje i zem pod nohama.

Prvních pár minut jenom zírám. Něco tak krásnýho jsem snad ještě neviděla. Přemýšlím, k čemu bych to přirovnala… možná jako když vidíte svou první polární záři. Zážitek podobně intenzivní. Když se trochu vzpamatujeme, děláme to, co všichni ostatní. Najdeme si místečko na vyhřáté zemi, sedneme a kocháme se dál. Focení chvíli počká, stejně to nejlepší světlo asi teprve přijde. Teplo ze sopky je cítit až sem k nám, to ještě zintenzivní naše pocity.

Otvíráme pivko, výhled je famózní a já si připadám jako v kině, kde dávaj to nejkrásnější přestavení, které umí připravit jen příroda. Poté udělám pár fotek, co kdyby to náhodou všechno skončilo a pak už jen nerušeně čekám, až se slunce přiblíží k obzoru a začne barvit krajinu.

S přicházejícím západem se krajina krásně zbarví. I kouř ze sopky hraje všemi barvami, je plný všelijakých toxických plynů. Je vněm k vidění zelená, růžová, červená, atd. Občas kolem nás projde chlápek s pípajícím přístrojem, který měří množství plynu v ovzduší. Pokud se mu to nezdá, vykáže nás na jiné místo. Prostoru je tu dost. Přece jen, plyn může být při vdechnutí velmi nebezpečný. A vítr se zde může rychle změnit. Občas nás trochu pálí oči, ale není to nic hrozného. Ohromnou sílu sopky tady zkrátka cítíme všemi smysly.

Když mám pocit, že přichází to nejhezčí světlo, vytahuju také drona. Tohle už je na pováženou, je to prý pohřebiště dronů. Na internetu jsem viděla plno fotek roztavených kamer dronů, nemluvě o těch, co skončili v sopce, nebo kolem ní. Dopředu jsem si zjistila nějaké rady od zkušených hochů, co tady již létali. Mám o svého drona strach už předem, ale lákají mě unikátní záběry.

SOPKA, LÁVA, ZÁPAD SLUNCE - PRO MĚ DOKONALOST. Panorama. Foto Mavic Air.

SOPKA, LÁVA, ZÁPAD SLUNCE - PRO MĚ DOKONALOST. Panorama. Foto Mavic Air.

Let tedy začínám s pořádným respektem. Docela fouká, ale můj malý dron se s tím pere statečně a letí vstříc sopce. Záběry jsou krásné, fotím co to jde. Jedna z hlavních rad zněla: nelítej za kouř, dron může ztratit signál a spadne. Snažím se toho držet. Přibližuji se dolů k vyteklé lávě, a nemám tušení, jak moc můžu. Od lávy je pořádné horko, hoří i tráva v okolí a já se bojím, že se dron roztaví. Po nějaké době se čočka kamery zamlží. Tak a je to v háji, říkám si, už se asi roztavila. Letím tedy zpět, stejně mi pomalu dochází baterka. Po přistání s obavami prohlížím drona, ale je to dobré, čočka se za chvíli sama odmlží a dron je zase v plné kondici. Následuje výměna baterky a druhé kolo letu. I to dopadlo dobře, jsem nadšená, že mám parádní fotky a dron to přežil.

JEN MÁLOKTERÁ ZEMĚ NA SVĚTĚ VÁM NABÍDNE PODOBNÉ POHLEDY. TAK BLÍZKO JAK JEN MŮŽEŠ BÝT... Fuji X-T2 + Fujinon 55-200.

Pomalu se stmívá a sopka nabírá na kráse. V modré hodince krásně září do okolí. Stále je od ní příjemné teplo. Máme sice péřovky, ale můžeme v klidu sedět na vyhřáté zemi. Nakonec tu tak nějak posedáváme až do půlnoci. Komu by se taky chtělo pryč. Kolem půlnoci se skoro všichni zvednou a jde se hromadně dolů. O půlnoci totiž končí zdejší „ostraha“ plynů a pořádku. Nikdo nás nevyhání, ale pobyt zde ve tmě je už na vlastní nebezpečí. Opět mě napadá přirovnání ke kinu, když se všichni po filmu zvednou a ženou se ven.

Cesta dolů za svitu čelovek v kamenitém terénu je pomalá. Je tu spousta islanďanů, turistů zas tolik ne. No co by taky dělali v pátek večer doma, když tady mají takovou podívanou, že. Uléháme do spacáků někdy kolem druhé hodiny ranní. Jsem ráda, že jsme si nekomplikovali život nějakou rezervací ubytování, kam bychom se ve 2 ráno třepali. I přes velkou únavu nemůžu usnout. Stále mám před očima tenhle jedinečný zážitek, který si budu pamatovat celý život.

JAKO V MORDORU. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

ZNOVA K SOPCE

To máte tak: Večer brbláte, že jste celý unavení, že to bylo krásný, ale dobrý, znova se tam štrachat nemusíte. A ráno, sotva se trochu vyspíte už přemýšlíte, že nejlepší bude, vidět to divadlo ještě jednou :-) No zkrátka v pozdních odpoledních hodinách už zase míříme k sopce. Máme to vymyšlené tak, že zhruba kolem 7 večer budeme na místě a potom tak nějak podobně jako včera. I cesta se mi zdá už lepší, když vím, co mě čeká. Počasí je fajn, sluníčko a teplo.

Jaké je tedy naše překvapení, když zhruba 20 min. od cíle stojí sanitky a zátarasy. Nahoru se zkrátka nesmí. Začínáme se podrobněji zajímat, co se stalo. A stalo se něco zásadního. Sopka se během noci rozlomila, vybuchuje už jen v intervalech. Kolem je spousta toxického kouře, hoří tam tráva. Celé okolí je neklidné, sopka změnila své chování a nikdo neví co se stane. Dnes už víme, že to byl počátek jejího konce. Ale tehdy se radši vše zavřelo, zůstali jsme dole u ohromné hromady již ztuhlé lávy. No to je nadělení, co teď? Přece tu nebudeme postávat do půlnoci a koukat jen na kouř na obloze. Rozhodnutí je poměrně rychlé. Okoukneme hromadu teplé ztuhlé lávy, stále se zní na vrcholu kouří. Osaháme si nějaké ty kamínky (studené :-) ať máme pocit, že se té sopky aspoň dotýkáme a vracíme se zpět.

Co s načatým večerem? Říkáme si u auta. Zklamání velké, ale co naděláme. Mám samozřejmě v záloze další nápady kam odjet. Nakonec vítězí Gullfoss a představa východu slunce u něj. Nikam nespěcháme a přijíždíme k němu skoro za tmy. Se spaním si hlavu neděláme, nikde ani noha. Síla vodopádu je tak mohutná, že kapičky z něj nám dopadají na auto celou noc. Je to krásné usínat ve spacáku při hukotu Gullfossu a vnímat tak jedinečnost islandské přírody přímo z „postele“ auta. Ještě před spaním přemýšlím o tom, jakou jsme měli kliku, že jsme sopku minulou noc viděli.

Vstávání kolem pul 4 ráno, uf. Ale východ slunce ve společnosti Gullfossu je impozantní. Nebudu to dlouho rozebírat, raději přidám fotky, ze kterých sami uvidíte, jaké to bylo. Vytahuji také drona, tentokrát mě létání neskutečně baví. Zcela nové pohledy, které neznám a které nelze z vyhlídek vidět. Nechám ho občas osprchovat kapičkami z Gullfossu, díky nim a slunci se v různých úhlech tvoří krásná duha. Jsem u vytržení z toho, jak nám tu přeje počasí. Po východu je v celém širokém okolí stále liduprázdno, tak ještě zalézáme do spacáků a dospáváme. Už se na nás začíná podepisovat nevyspání řady dní, ale Island na nás valí jednu krásu za druhou, tak se to ještě musí vydržet.

GULLFOSS PŘI VÝCHODU SLUNCE. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

JINÁ PERSPEKTIVA OHROMNÉHO GULLFOSSU. Panorama. Foto Mavic Air.

SOPKA POTŘETÍ A NAPOSLED

Máme před sebou poslední noc. Jak myslíte že jí chceme strávit? Samozřejmě u sopky. Obzvlášť když se na internetu dovídáme, že vstup už je umožněn. Tedy, nevíme kam přesně je umožněn, to se uvidí na místě. Cestou zpět se stavíme v parádním přírodním koupališti. Má i svou šatnu a hlavně krásné výhledy. Horká voda a dlouhý odpočinek v ní, nás dá zase do kupy. Vstupné nikdo nehlídá, při odchodu házíme do pokladničky 10 eur, aby tohle krásný místo zůstalo i nadále zachováno.

Musíme také ještě do Reykjavíku na testy, které si tentokrát vyžádala ČR. Co naděláme. Ve zdejším covid centru jsme už jako doma, takže je to rychlá záležitost. QR kód, odběr z nosu, krku a odchod. Zajímavostí je, že PCR test je tu o 600,- Kč levější než u nás, a výsledek do několika hodin.

Leckdo řekne, že jsme se zbláznili, ale my prostě jdeme po třetí k sopce. Místo z první noci je sice stále zavřeno, ale výhledy se nabízí z okolních kopců. Pod rouškou tmy vystoupáme na jeden z nich. Sopka je sice trochu dál, ale pohled je to stále krásný. Úplně jiný než minule. I sopka je jiná. Jde zní jen kouř, ale každých pár minut začne pořádný rachot. Sopka jakoby vybuchuje, tentokrát zcela jasně cítím, jak se chvěje i zem pod nohama. Sakra to je teda síla, člověk tady nahoře a sám, má až strach. A lítá od ní pořádná dávka kamení, lávy a kouře. Fotím a létám s dronem. Ale vítr, zima a to chvění země nás zneklidňuje. Navíc se obáváme, aby sem vichr nezahnal nějaký toxický plyn. Na dlouhé sezení to dnes nebude, přesto tady nakonec vydržíme skoro dvě hodiny. Kolem jedné hodiny noční přicházíme k autu. Bylo to jiné než minule a zase neskutečně krásné.

OHNIVÁ ZEMĚ. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

OHNIVÁ ZEMĚ. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

Ranní vstávání v půl 4 už je trochu „na krev“. Ale musíme stihnout balení, vrácení auta, letištní formality a odlet v půl 8. Až v poloprázdném letadle si v klidu pomalu začínám uvědomovat, co všechno jsme zažili. Jsme unavení, prach ze sopky máme snad úplně všude, ale neskutečně šťastní.

ZÁVĚR

Asi zde nemusím psát, jak to bylo skvělé. Takže tentokrát trochu jinak. Skočte občas do něčeho, po čem toužíte, po hlavě. Nekoukejte při tom nalevo ani napravo a prostě to udělejte. I když vás rozum nabádá, že je to naprostá hloupost a lidi kolem vám budou říkat, že máte radši sedět doma. Nemáte ani tušení, jaká odměna vás čeká.

Pokud máte chuť a chcete také zažít krásný Island, můžete tam se mnou vyrazit. Mrkněte na nabídku.

SOPEČNÝ MRAK OD MODRÉ LAGUNY.Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

STMÍVÁNÍ ANEB MODRÁ HODINKA. Panorama. Foto Mavic Air.

Kouknu na DALŠÍ ČLÁNKY