LIDUPRÁZDNÝ ISLAND I.

Když začínám psát tento článek o Islandu ze slunné Madeiry, zdá se mi to trochu jako špatný sen, kolik jsme na Islandu museli absolvovat covid výtěrů (nejen z nosu), vyplněných formulářů, karantény, různých diskuzí na islandské půdě a prohlížení mobilní aplikace Covid Island.

Pro cestu na Madeiru jsem v podstatě vše zařídila u nás v Česku. Na madeirském letišti stačilo jen ukázat potvrzení o absolvování antigenního testu v mobilu a: „Adiós, Enjoy your trip!“ Holt jižní státy jsou v cestovním ruchu v době covidové trochu někde jinde, než upjaté skandinávské země. Ale o Madeiře, která je mimochodem krásná a nazvala jsem si jí jako královnu mlhy a inverzí, někdy jindy. V tomto článku bych vám ráda vyprávěla o dubnovém Islandu, v době kdy u nás platil lockdown a zprávy o covidu, očkování, zavírání, zákazech a příkazech na nás sršely ze všech stran. V té době nebylo možné dočasně si „pronajmout“ svobodu očkováním, téměř ve všech zemích platily karantény a testování.

Asi všichni víme, že někdy v březnu se na Islandu probudila sopka. Což není až tak nic neobvyklého, ale tahle sopka byla trochu jiná. Kousek od letiště, islanďané k ní zbudovali přístupové cesty, z videí na YouTube a fotografií se dalo usuzovat, že to bude opravdu parádní podívaná. Nebylo třeba objednávat místní letadlo, džíp, nebo zařizovat nějaké složitosti. Ze začátku jsem sopku sledovala pouze na sociálních sítích z fotografií či videí těch, co tam byli. Můj vnitřní neklid byl ale stále větší, Island mě vábivě volal a já začínám zjišťovat, co vše potřebuji k mé již sedmé návštěvě tohoto ostrova. Nejdříve zpracovávám šok z drahých letenek, pak z povinné karantény, uf, má to vůbec cenu? Celá akce vypadá jako můj nejhloupější nápad. Ale kde je vůle, tam je cesta – jak se říká.

 

KARANTÉNA

Odlet se nakonec semlel velmi rychle a mě přišlo jako malý zázrak, když jsme v podvečer jednoho dubnového večera seděli v našem vypůjčeném autě a uháněli opuštěným Islandem vstříc našemu ubytování, kde jsme měli strávit povinnou 5-6 denní karanténu. Příkaz zněl jasně: z autopůjčovny rovnou na ubytování, které jsme si vybrali v opuštěné krajině poloostrova Snaefelsness. Klíčky byly rovnou v chatce tak jak je na Islandu zvykem, nikoho jsme tedy nepotkali a této samoty jsme si užívali celých 5 dní, než jsme absolvovali druhý povinný pcr test.Z karantény jsem samozřejmě nadšená nebyla, proboha, co tam budeme 5 dní dělat.. ale co by člověk neudělal pro sopku :-) V ubytování jsme měli kuchyňku, topení, postel, wifi, sprchu a nic víc tak nějak člověk nepotřeboval. Paní majitelka nám ochotně koupila i můj oblíbený borůvkový Skyr (do obchodů jsme samozřejmě nesměli).

 

KARANTÉNA (foto mobil)Kadeřnictví jsou na Islandu evidentně otevřená :-)   Fuji XT-2 + Fujinon 35, f/1.4

 

Jakkoliv už nikdy nechci zůstat někde v karanténě, nebylo vše tak špatné, jak by se mohlo zdát. Liduprázdný Island mi vyrazil dech a to jsem ještě netušila, jak bude liduprázdný i na těch nejznámějších místech. Na všechno tady byla spousta času. Bydleli jsme nedaleko známého kopce Kirkjufell, ale z této strany jsem ho nikdy neviděla. Všichni co ho jezdí fotit, se k němu hrnou z městečka Grundarfjörður. Navázali jsme vztah s rodinkou koníků, která byla nedaleko našeho ubytování a kam jsme chodili skoro každý den. Zvykli si na nás, my na ně a o fotky nakonec nebyla nouze. Chodili jsme na procházky či tůry po okolí kdykoliv jsme chtěli a nepotkali živou duši. Počasí bylo větrné a upršené, ale jen proto, aby se poslední den naší karantény vyjasnilo a přálo nám celý pobyt.

Poloostrov Snaefelsness je plný starých rozpadlých stavení, má svou zvláštní atmosféru zejména za špatného počasí a nemusíte zde fotit jen katalogové fotky kopce Kirkjufell. Takovou ukázkou je třeba tato fotka z období naší karantény.

PONURÁ ATMOSFÉRA POLOOSTROVA SNAEFELLSNES. Fuji X-T2 + Fujinon 50-230PONURÁ ATMOSFÉRA POLOOSTROVA SNAEFELLSNES. Fuji X-T2 + Fujinon 50-230

 

SVOBODA

I přes vcelku příjemnou karanténu jsme samozřejmě propadli ohromnému nadšení, když jsme po druhém negativním testu mohli bez omezení vyrazit, kam se nám líbí. Hurá celý Island je náš! Cítila jsem se po mnoha měsících jako člověk, mohla jsem kamkoliv, koupit si oblečení, jít do restaurace, prostě všechny ty normálně obyčejné věci. Na Islandu bylo v té době vše otevřené, jediné omezení byla povinnost vzít si roušku do vnitřních prostor. Honem za sopkou, jako všichni co sem v této době dorazí. Po střízlivějším uvažování, jsme ale zvolili variantu nejdříve na sever ostrova, kam to máme mnohem blíž a objet ostrov přes sever, východ a jih. Sopku jsme nechali až na konec. Bylo to trochu lehkovážné rozhodnutí, sopka mohla každým dnem vyhasnout. Ale už je rozhodnuto, co se má stát se stane.

KLID A MÍR NA ÚTESECH ARNARSTAPI. Fuji X-T2+Fujinon 10-24KLID A MÍR NA ÚTESECH ARNARSTAPI. Fuji X-T2+Fujinon 10-24

Samozřejmě si neodpustíme objet celý poloostrov Snaefellsnes. Když už jsme tady a počasí se tak krásně vybralo, objíždíme známé i méně známé lokality. Kirkjufell, Arnarstapi, kostelík Budir, atd. Narozdíl od zimních termínů je nyní spousta denního světla a stihne se toho objet opravdu hodně. Poté vyrážíme k severu, další lokalita bude Hvítserkur - trojzubec, slon, dinosaurus, útes, říkejte mu, jak chcete. Tyčí se na poloostrově Vatnsnes a patří k nejunikátnějším dílům přírody na Islandu. Máme to k němu zhruba 2,5 hodiny jízdy. Už cestou po Route 1, jak se říká hlavní silnici na Islandu po které objedete celý ostrov, začínám být trochu nesvá. Z posledních let jsme zvyklá na poměrně hustý provoz, ale tady nikde nikdo. Čím víc se blížíme k severu ostrova, tím je silnice opuštěnější a nakonec jedeme klidně i půl hodiny úplně sami, aniž bychom potkali nějaké auto alespoň v protisměru. Zastavujeme na kávu na jediné otevřené benzínce, před ní jen pár místních aut. To je krásná divočina, propadám údivu a nadšení zároveň. Jako za hodně starých časů na Islandu.

I u známého útesu Hvítserkur obleženého fotografy snad za každého počasí, jsme úplně sami. Užívám si šumění moře, křiku racků, jen tak se procházím po pláži sem a tam. Z fotografického pohledu není západ úplně ono, ale je mi to jedno. Atmosféra a pocit svobody, které na tomto místě cítím, jsou úžasné. Nad útesy vychází měsíc, je jasno, všude klid. Samozřejmě hned myslím na polární záři. Teoreticky to ještě koncem dubna možné je, když bude dostatečně silná, předpověď na stupni 3-4 není úplně k zahození. Tma nastává ale až někdy po půlnoci a kolem půl 4 ráno už je zase světlo. No nakonec to dopadlo tak, že jsem se prakticky nevyspala, každou hodinu jsem měla budíka. Na obloze se nic nedělo, navíc do toho všeho usilovně svítil velký měsíc v úplňku, záře zkrátka nebyla.

KDYŽ KONČÍ DEN.   Fuji X-T2 + Fujinon 50-230 KDYŽ KONČÍ DEN. Fuji X-T2 + Fujinon 50-230

Budík zadrnčí kolem 4 hodiny. Uf, do zimy se mě ze spacáku (kde jsem se zahřála až k ránu) vůbec nechce, ale přece si nenechám ujít východ slunce. Když se vysoukáme ven, vidíme pravou islandskou nádheru. Z mlhy vystupují vrcholky hor, u našeho trojzubce je odliv, takže to vypadá na krásné popředí a do toho bude zhruba za půl hodiny vycházet slunce. Beru fotografické nádobíčko a sestupujeme krkolomnou cestičkou dolů k trojzubci.

Jakmile dorazíme k útesu, propadám euforii a ta trvá až do doby, kdy už je slunce dávno nad obzorem. Je to prostě dokonalé divadlo. Odlivem krásně vytvarované černé písečné duny, které prosvěcuje vycházející slunce. Všude okolo křik ptáků, kteří obydlují samotný útes i skály na pobřeží. Už snad ani nemusím dodávat, že jsme tu opět úplně sami. Nádherná odměna za všechny ty covidové příkazy. Přestože celé ráno fotím prakticky jeden útes, kompozic se nabízí celá řada. Písečné duny, odrazy, sluneční paprsky, trsy řas v dunách, mlha, atd.

DOKONALÉ RÁNO.   Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 RDOKONALÉ RÁNO. Fuji X-T2 + Fujinon 10-24 R

Poté co pomine to nejhezčí světlo a uklidím foťák, uvažuji ještě, že pustím drona. Když se však podívám kolem sebe a vidím to souznění přírody, spousty ptačích obyvatel, říkám si, že se to sem jaksi nehodí. Nějak se mi nezamlouvá představa rušit tuto přírodní harmonii dronem, který by se proplétal mezi tolika ptáky a dělal kravál. Nemá smysl se honit za fotkami za každou cenu, můj vnitřní klid a foťák plný snímků mi úplně stačí. Pro tentokrát tedy drona nechám v brašně a raději se kochám okolím. Sluníčko příjemně prohřálo vzduch a k tomu je téměř bezvětří. Potom pomalu začíná příliv, voda zaplaví písečné duny a my opouštíme tohle nádherný místo, abychom si udělali první snídani v divočině. Je to tak, bez lidí má Island zpátky svou divokost a nerušenou krásu. Mám pocit, že tohle divadlo dnes příroda připravila jen pro nás. Po snídani pobalíme harampádí, které se nám válí v celém autě a jedeme se trochu srovnat na benzínku. Kávička, croasánek, nějaké ty nezdravé cukříky do těla po napůl probdělé noci a pokračujeme dál po Route 1.

Pokračování v druhém díle.

 

MAGICKÉ SVĚTLO U KOPCE KIRKJUFELL (foto mobil)KOMPOZIČNÍ ORGIE (foto mobil)

 

SNÍDANĚ V ISLANDSKÉ DIVOČINĚ (foto mobil)KDYŽ NA VÁS MRKNE DINOSAURUS (foto mobil)

 

Helena Bartosova, fotografka, worskhopy,

Ranní momentka (foto mobil)

 

Jo, chci číst DRUHOU ČÁST